Spisovatel píše o práci spisovatele s pohledem upřeným na prosklený strop...

Jsou knihy, které přečteme jedním dechem, následně je odložíme do knihovny, a už je nikdy neotevřeme. A potom ty jiné, ty, které můžeme taktéž přečíst jedním dechem, ale které nás v dobrém slova smyslu zastaví a změní. Stanou se našimi věrnými společníky, k nimž se nesčetněkrát vracíme, abychom si znovu a znovu vyvolali v mysli atmosféru světa skrytého mezi slovy.

Kočičí host bezesporu k takovým knihám patří. Tváří se jako nebroušený drahokam, vypadá na první pohled nenápadně a šedě, nenabízí akci, zápletku či velký příběh.

Jak se můžeme dočíst v doslovu překladatelky Anny Křivánkové, jedná se o „klasický japonský zpovědní žánr (šišócesu), jehož středobodem bývají autorovy vlastní zážitky a pocity, a jako takový je rovněž prostý jakélikov fikce.” 

Rytmus textu připomíná široké koryto řeky, kde to na povrchu vypadá, že se voda jen líně pohybuje vpřed, avšak kdesi pod hladinou se skrývají nečekané proudy a hluboká místa.

Manželský pár bydlící v pronajatém domku na předměstí Tokia po žádném zvířeti netouží. A už vůbec ne po kočce. A tak když se po sousedním pozemku začne procházet malé kotě s červeným obojkem s rolničkou, neprobudí to v nich skoro žádný zájem či zvědavost. Ale kočky v sobě beztak nesou podmanivé kouzlo. Přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí, stejně tak rozdávají i náklonnost.

A co teprve, když vypadají třeba takhle: „Čibi byla nádherná kočka. Kromě několika světle hnědých a uhlově černých kulatých skvrn byla celá zářivě bílá a v podstatě se podobala typické japonské kočce, až na to, že byla nezvykle malá a hubeňoučká.”

Díra v plotě po vypadlém suku působí jako camera obscura. Stín postav procházejících kolem domu se náhle převrátí vzhůru nohama a změní směr… A pak se škvírou v plotě do něžného děje protáhne kotě a na každé stránce zanechá obtisk svých drobných narůžovělých tlapek. 

Vyprávění jde téměř bez dialogů, postřehy prší zhora jako listy staré zelkovy, když se podzim hlásí o svá práva, jen občas je přeruší stručný rozhovor autora s manželkou.

Spisovatel píše o práci spisovatele s pohledem upřeným na prosklený strop pokoje, po kterém pomalu klouzají kapky deště. Popisuje postupné pronikání křehkého hosta do jejich života, začíná to pootevřenými dveřmi, oknem, ale později se objeví i kočičí dvířka.

Čibi se nenechá chovat, nechce se mazlit, což už tak i zůstane. Nikdo ji násilím nebere do náruče, protože i „pozorování je ve své podstatě projevem lásky oproštěné od sentimentu.”

Čibi, stejně jako Liška Malého prince, v sobě nese věčný závazek pro ty, kdo si ji ochočili. Když se schoulí na pohovce, prostoupí malý pronajatý domek pocit bezbřehého štěstí.

Obrazy starého domu, opuštěné velké zahrady, vážky hrající si v proudu vody stříkající z hadice a malé kočky honící míček vytvářejí oázu klidu, domova, zastávku mezi známou minulostí a nejistou budoucností, která v sobě nese obsahy, jež všechno od základu přerovnají a změní.

A z nenadálého hosta se stane někdo, kolem koho se točí svět.

ČIBI

Mihne se jako paprsek světla
Malá, a přece velká
Opouštějící a opouštěná
Šedobílá Hebkost
Sedí ve stínu staré zelkovy
Zaškrábe na okno nedosněných snů
Protáhne se škvírou dovnitř
Ustele si za záclonkou v prádelníku

Tajemný dárek zdaleka…

Takaši Hiraide je japonský autor se širokým literárním záběrem. Největší část jeho díla tvoří poezie, ale publikoval také sbírky esejí, biografie či cestopisy. Je profesorem na Akademii výtvarných umění v Tamě, kde je členem Institutu antropologie umění. V součsné době žije v Tokiu se svou ženou, básnířkou Mičijo Kawano. Kniha Kočičí host (2001) získala japonskou Cenu Šóheie Kijamy a stala se beststellerem. (podle časopisů Sunday Times a New York Times)

HIRAIDE, Takashi. Kočičí host. První vydání. Brno: Host, 2016. ISBN 978-80-7491-778-3.